Leden 2018

Oběť kvality

31. ledna 2018 v 21:29 Povídky
Král pohlédl na posla, který před ním nervózně přešlapoval.
Byl to štíhlý drobný muž, kterému černé splihlé vlasy rámovaly úzký obličej s výrazně zahnutým nosem. Hovořil tak tiše, že král musel téměř odezírat ze rtů každé slovo.
"Vše začalo velkolepě, rytíř Bajaja se dostal až k jeskyni, kde se protahoval tříhlavý drak, patrně po tvrdém spánku, protože byl příjezdem chrabrého hrdiny zcela zaskočen"
Král nadšeně přikývl, pokračuj, pokynul mu rukou.
"…všude kolem se povalovalo zničené brnění a zbytky kostí méně úspěšných předchůdců, ale Bajaja toho nedbal, tasil meč a vyrazil tryskem přímo na draka…"
Přesně čtrnáct, tolik jich bylo, uvědomil si král, než se podařilo přesvědčit samotného Bajaju, aby přijel draka zabít a pomohl tak zachránit princezny. Tři nebohé dcery, každou jednu pro jednu dračí hlavu, vždy poslední neděli v měsíci, třikrát po sobě, tak zněl drakův požadavek.
"Když drak viděl, že nemá šanci utéct ani zaujmout lepší postavení pro boj, sehnul prostřední hlavu, takže se očima setkal přímo s princem. Bajaja se rozmáchl a jeho meč se hluboce zabořil bestii do krku, hlava sebou cukla, v křeči se ještě naklonila tak, že meč pronikl skrz. Všude bylo spousta krve, drak řval bolestí, strašné divadlo Vaše výsosti…"
Král nadšeně zatleskal, "výborně, věděl jsem, že Bajaja je skutečný bojovník, ne jako ti packalové před ním!"
Posel ale vypadal ještě menší a drobnější, než když přišel. Jako by se každou další větou scvrkával.
"…ano, prostřední hlava byla definitivně mrtvá… bohužel, tím jak Bajaja zarazil meč hluboko, nastal problém jej vyprostit ven… tedy vyrvat, vysekat, vyrubat… zabralo to jen malou chvíli, ale i to stačilo. Levá hlava se vymrštila a rozpárala zboku koni břicho, pravá hlava počkala, až kůň spadne, uvězní Bajaju, který měl nohy stále ve třmenech pod sebou, a poté začala chrlit na ležícího rytíře oheň…"
Král znejistěl. "Oheň říkáš?"
"…ano Veličenstvo, oheň, to draci dělávají přece?!"
Král přikývl, samozřejmě, zvlášť tříhlavý drak. "No a co Bajaja?" Zeptal se král, stále s nadějí v hlase.
"…křičel, chvíli se snažil vyprostit, potom už jen křičel a nakonec…už bylo jen ticho. Jeho brnění bylo rozžhavené do ruda, od toho ohně. Když vychladlo, drak ho pařátem opatrně oloupal a prince sežral. Tedy nejdříve koně, potom prince, ale mám pocit, že na pořadí až tak nezáleží?!"
Král propustil posla a zůstal zdrcený sedět na trůně. Jeho nejbližší rádce, který stál po pravici za trůnem, zachmuřeně pozoroval celou scénu a mlčel.
"Divné. Byl jsem si téměř jist, že Bajaja tento problém vyřeší," řekl král bezvýrazně.
"Tak to taky mělo být, Výsosti, nechápu, co se pokazilo," odpověděl rádce rozpačitě a předstoupil před trůn.
"Drak přišel o jednu hlavu," pokračoval král.
"Bude pěkně naštvanej," odvětil rádce.
"Myslíš?"
"…já bych byl," přitakal rádce, "ale ona mu nejspíš doroste, mám dojem, že to tak u těch potvor funguje," dodal.
"To je dobře," souhlasil král, "je to dobře?"
"Těžko říct Výsosti, tři hlavy, tři princezny," připomenul rádce, "vesničané si stěžují, že jim sežral ovce, přišli o většinu stáda!"
"Mizerný drak. Nenažraný. Tři hlavy, možná má i tři žaludky?" navrhl král, "třeba je jako kráva?"
Každým dalším okamžikem měl rádce z rozhovoru divnější pocit. "No rozhodně nežere trávu. Koně, krávy, ovce a …"
"Princezny!" doplnil král s nadšením, jakoby právě vyhrál vědomostní kvíz.
"Výsosti, doporučil bych odpočinek, zkuste si zdřímnout, zajdu do knihovny, povolám přátele, co mám z řad mágů a alchymistů…a zkusíme na něco přijít."
---
Blížila se devátá hodina ranní, když hlavní rádce v poslední neděli toho měsíce vstoupil do královského salonku. U oken seděly všechny tři princezny, na křesle naproti nim seděl král, v ruce číši vína.
"Vaše výsosti, princezny," pozdravil a hluboce se uklonil.
"Pověz, co ti řekly moudré knihy, co poradili mágové a alchymisté? Jak jistě víš, je čas, za necelou hodinu musí jedna z princezen vyrazit za drakem!" řekl král.
Rádce sáhl do kapsy a položil na dlaň malý flakonek s fialovou tinkturou uvnitř. "Výsosti, usoudili jsme, že hrubou silou draka nezvládneme. Musíme proti němu použít lest. To, co provedl on, když nechal Bajaju zabít jednu hlavu. Oběť kvality. Princezna, než ji drak sežere, musí vypít tento nápoj. Nesmí to být příliš brzy, účinek do hodiny vyprchá, takže to chce správně načasovat," řekl a podal králi lahvičku.
"Vypít, než ji sežere? Ehm, to není řešení, ve které jsem doufal," odpověděl král a pohlédl na své dcery. Nejmladší princezna Lorinka zoufale plakala a držela si kapesníček u drobného nosíku. Nejstarší princezna Marinka byla bledá jako křída, svírala kapesníček v dlani a po tvářích se jí také koulely slzy. Princezna Dynara klátila bosou nohou ve vzduchu, střevíc jí odlétl bůhvíkam, kapesník měla obtočený kolem prstu a rýpala se v nose. "To je hustý!" řekla a dopila jedním lokem zbytek vína, co měla ve své číši. "A má drak chuť na nejmladší, nebo naopak chce začít s nejstarší princeznou?" zeptala se Dynara
Všichni pohlédli na krále.
"Jelikož drak použil pro lest svoji prostřední hlavu - a vyšlo mu to, navrhujeme, abychom k draku vyslali prostřední princeznu," zasáhl do hovoru rychle rádce. Všichni zuřivě přikyvovali. To přece dává smysl. "Jo, to dává smysl," řekla Dynara nahlas. "Jenže prostřední princezna jsem… Já?!"
"…dceruško, věř mi, že kdyby byla jiná možnost, jiný způsob…" řekl král a uchopil její ruku do dlaní.
"To je fakt hustý!" řekla Dynara a nalila si další víno.
---
Uplynulo několik hodin, Slunce se pomalu chýlilo k západu, když se ozval dusot střevíců, frknutí do kapesníčku jako od slona a dveře do královské komnaty rozrazila Dynara.
Král s rádcem i zbylé princezny, všichni v černém, vyskočili, jakoby spatřili ve dveřích ducha.
"Dynaro, dceruško, co se stalo?" vykřikl král.
"Víno! No co budu vykládat, dorazila jsem tam. Chvíli na mě mlsně koukal. Drak. Bože toho smradu a bordelu tam, hrůza. Všude kosti, spálené brnění, no žádná úcta k princezně. Tak mu povídám. Tohle ti trpět nebudu. Jsem tady, ale nejsem tvůj oběd. Jsem tvá nová manželka. Pokud chceš oběd, tak ho koukej mazat ulovit, upéct a naservírovat. Bude poledne a já mám hlad. A koninu nejím, jsem princezna. Princezna Dynara, tak si to zapamatuj zmetku!" a pak se Dynara rozplakala.
"Tati, představ si, on zdrhl. Zdrhl jako ti princové co jsem byla na námluvách. Loni, předloni, předpředloni. Všichni do jednoho. Vzkazuje, že nerozumíš žertu, že se spokojí s ovcí, že v jídle není vybíravej. Na to sem mu řekla, že Já teda ne. No a potom ten parchant roztáhl křídla a byl fuč, než jsem stačila něco udělat. Nechal ti tam jeskyni plnou zlata. Je fuč a už se nevrátí. A já se nevdám…."

Moje pozorování UFO

28. ledna 2018 v 21:52 ZÁHADY a EZOTERIKA

zážitek kdy fantastické vstoupilo do běžného života.

Je to už pár let, byl jsem u rodičů v létě, na zahradě, večer, když už byla tma (a všude hnusní komáři) jsem ještě seděl venku a dalekohledem (8x30) koukal na nebe, na hvězdy, bylo krásně, jasno, město daleko, takže obloha byla dokonale temná, přímo předemnou nahoře byla Mléčná dráha...
najednou jsem viděl bod, tím dalekohledem měl velikost tak milimetr, dva, který svítil žlutě a neblikal (hvězdy jsou modré a poblikávají), a ten pomalou pořád stejnou rychlostí letěl napříč oblohou po té mléčné dráze, takže jsem usoudil, že by to mohl být satelit, možná kosmická stanice, když to bylo tak pěkně vidět ze Země, nicméně podrobnosti žádné, byl to JEN žlutě svítící bod.
to by samo o sobě bylo zajímavé, nicméně nijak zvláštní pozorování.
V té chvíli se v zorném poli objevil bod č.2 byl zhruba stejně velký přiblížil se více shora a zezadu, doletěl bod. č.1 a připojil se k němu, letěl vedle něj několik minut, nesplynuly, tím dalekohledem jsem je viděl oba jasně vedle sebe.
Po několika minutách se najednou oddělil, zamířil v tom stejném směru co bod č.1 jen směrem šikmo nahoru zrychlil a po chvíli zmizel mezi hvězdami.
Bod č.1 letěl stále stejně, stejnou rychlostí, po stejné dráze, až mi zmizel za obzorem, kam jsem už neviděl...


Je otázkou, co to bylo, co to mohlo být. ten bod (objekt) č.1 možná ne, ale bod (objekt) č.2 se zjevil z vesmíru, směrem od Země a také odletěl směrem pryč od Země. Přemýšlel jsem dál. co dělají za manévry NASA a spol. ? Čekají na oběžné dráze, chytnou či vypustí satelit, přiletí ze Země, zdola...ale nepotloukají se po vesmíru a nelétají zase zpět.

Podle mne jsou dvě možnosti
- první je že je to UFO, mimozemské a evidentně si tu dělají co chtějí...ať už s našim souhlasem, nebo bez něj.
- je to pozemské, lidé dávno ovládli antigravitaci, lodě UFO jsou pozemské, dávno se létá do vesmíru...ale je to dobře utajené, spousta lidí má peníze v ropě, z ropy, je tu silný letecký, železniční a automobilový průmysl...to vše by rázem padlo, kdyby tu byl pohon jako je antigravitace...to jsou zatraceně dobré důvody pro mocné tohoto světa něco takového tajit.

Osobně si myslím, že tenhle pohon, má jednu velkou nevýhodu, nevím proč, ale ionizuje, když se to hýbe, letí, tak to září - svítí, myslím, že je to pro ně velmi nežádoucí efekt ale neumí s tím nic udělat...proto je tolik nočních pozorování...

Psí život

28. ledna 2018 v 21:48 Eseje, úvahy
PSÍ ŽIVOT

…"hm, co to támhle jde za čoklítos? Ten mrňavej chlupatej spratek co jsem se s ním málem porval minule, hafffgrzzzrrrHAFFF"
"Rexii! Mazej z toho balkonu!"
Pes se neochotně zvedl od škvíry balkonového panelu, zpod které sledoval dění na sídlišti. Prosmýkl se pootevřenými dveřmi a z obýváku proběhl do kuchyně. Napil se vody z misky a čuchl k misce se žrádlem.
"Cože zase granule? To si dělají srandu? Já chci kus masa", pomyslel si zoufale.
Dolehlo k němu ňafání z ulice. Nastražil uši.
"Co to tam slyším?"
Rychle proběhl zpátky přes obývák na balkon a zaujal strategickou polohu ležmo.
"Fíha, není to na procházce s tím príma starým pánem ta dokonalá psice z druhého patra? Krásná bílá pudlice. A jak se nese. Já chci ven, chci za ní, prosííím, chcí…"
"Kruci čokle jeden, přestaň tam kňučet, ven půjdeš až přijdou děti ze školy."
"Ale no tak, podívej paničko, taková krásná psí slečna, to se jen tak nevidí. Vždyť ti to nic neudělá, přestaň se válet na gauči, koukat na televizi a pojď se mnou ven"
"Rex! Řekla jsem mazej na místečko!"
Pes proběhl vzrušeně do kuchyně, k venkovním dveřím, kde chvíli čmuchal a potom zase zpět k paničce.
"Hele, myslím to vážně, no tak, udělej mi radost, pojď ven, pojď, prosííím".
"Mazej z té postele dolů! Víš, že na gauči nemáš co dělat!!! A neotravuj!"
Pes seskočil a znovu vyběhl na balkon.
"Už budou skoro u lesa, ale ještě pořád to stihneme, ten dědula chodí docela pomalu. Prosím, paničko, je to fakt sexy psice, sama máš už tři děti, měla bys mít pochopení?!"
Pes se vrátil do obýváku a smutně dělal psí oči.
"Začínám toho tvýho votravování mít dost, přestaň nebo pudeš na guláš!!!"
"Nevyhrožuj, jo? A vůbec…tak co ty na to? Přestaň se cpát těma chipsama a pojď se proběhnout. Paničko…paničko? Co to letí? Pantofle???"
Pes tak tak uskočil a raději zmizel do svého pelechu v ústí kuchyně.
"…to je fakt psí život, tohle", pomyslel si nešťastně.


Královna hlubin

28. ledna 2018 v 21:47 Poezie

Královna hlubin

Když sestoupíš Tam, kde jsi host
Když pokory i odvahy máš dost
Potom můžeš nahlédnout do světa
Kde v temnu žije temná silueta
Když nedáš pozor, nespatříš Slunce více
Když nedáš pozor, najde tě obří krakatice
Vznáší se dole v hlubinách moří
Tam, kde věčný oheň v zemi hoří

Slova moudrého

26. ledna 2018 v 19:43 ZÁHADY a EZOTERIKA

Chico Xavier:

Všechna náboženství jsou dobrá, pokud jsou založená na principech lásky, měnící lidi ke konání dobra. Taková náboženství jsou aktem propojení a komunikace. Z moderního hlediska našeho života dochází ke komunikaci s božskými silami. Každé náboženství mající za cíl zdokonalení lidské bytosti, přinášející skutečný mír a lásku, aniž by někoho uráželo a vyvolávalo neúctu k někomu, takto založené náboženství je svatou cestou

Fialový den

26. ledna 2018 v 19:41 Eseje, úvahy

Vyskočím z postele a ustelu. Crrcrr ozve se rozespale budík. Byl jsem rychlejší, vypláznu jazyk. Zahanbeně zmlkne.
Pohlédnu do zrcadla, úplně až na samé dno dole. Vida. Dneska je fialový den.
Obléknu si fialové ponožky, spodky a nátělník, tmavší odstín mají boty a kalhoty. Velmi fialofialové je sako, vycházková hůl a buřinka.
Vyrazím do centra. Lidé se zastavují, sem tam pozdraví, většinou jen zírají. Jeden se osmělí. Promiňte, ale ten motýlek na krku je žlutý?!
Samozřejmě, odvětím a dodám, motýlek, kravata, nebo buřinka, nikdy ne dohromady! Však je přece fialový den a kdy jindy si vzít žlutého motýlka?

V ráji

26. ledna 2018 v 19:35 ZÁHADY a EZOTERIKA

"Okusíte-li jablko poznání budete jako Bůh" , řekl had.
Adam přistoupil blíž a dýkou odsekl hadovi hlavu. "Na jabko zapomeň. Upeč mi maso z hada k večeři. Z kůže si můžeš ušít kabelku", řekl Evě.

Pohádka O blbé slepici

26. ledna 2018 v 19:08 Eseje, úvahy
O blbé slepici
Na vysokém kopečku byl nízký domeček, který měl velký dvoreček. Na tom dvorečku, jak už to tak bývá, žila domácí zvířátka.
Ušmudlaný pejsek Pouwel, věčně toulající se kocourek Nikytimyška, koza Louisa a stádo slepic v čele s kohoutem Leopoldem. Slepice , jak už to tak bývá, nebyly zrovna inteligentní, dalo by se říct, že byly docela blbé, ale jedna z nich byla tupá obzvláště. Ostatní jí ze zlomyslnosti přezdívaly "poslankyně".
Kohout Leopold byl fešák v nejlepších letech a všechny slepice se před ním natřásaly, jen aby si jich všiml. Každá si čistila peří, každá ho hned volala, když našla pěknou tučnou žížalu. (inu co měly chudery dělat, do kina nebo na hamburger ho pozvat nemohly a pivo nepil)
Jednou slepice "poslankyně" našla kousek černé krajky. Hned si ji opásala kolem beder a utíkala se Leopoldovi ukázat. Ostatní slepice si sice klepaly křídlem na čelo, ale kohout Leopold (mužskej jeden nadrženej) se z toho mohl pominout a hned se na ni vrhl. Slepice "poslankyně" nejprve začala zmateně kvokat cosi o harašení a obtěžování, ale za chvíli zjistila, že se jí to líbí a tak nechala kohouta, aby si užíval.
V dalších dnech byla náramně spokojená, chodila po dvoře, naparovala se a těšila se na krásná kuřátka. Bohužel brzy přišla na to, že kohout poznal výhody skupinového sexu a udělal kuřátka každé další slepici, která byla k mání. To naši "poslankyni" nesmírně rozzuřilo. Vletěla do kurníku, kde načapala Leopolda s poslední slepičí pannou, jak ji zrovna... no nebudeme se rozepisovat co tam spolu ti dva dělali, ale faktem je, že panna už nebyla.
Slepice "poslankyně" začala příšerně nadávat. Kohouta Leopolda označila za zvrhlíka, prase (což je divné, neboť to byl kohout), nevěrníka a potom začala usedavě plakat. Leopold jí marně vysvětloval, že kdyby hospodáři nedopřál kuřátka, tak on by mu dopřál nechtěné solárko v troubě na pekáči a pořídil by si lepšího kohouta. Marně, nic nepomáhalo, žádné přesvědčování. Slepice "poslankyně" dále naříkala nad zrazenou láskou. Inu byla to opravdu blbá slepice.
Jak tak chodila po dvoře a naříkala, za plotem se objevil starý lišák Průša. A hned začal milou slepici litovat. To my lišky takové problémy nemáme. To by se ti u nás nestalo. Byla bys jen a jen moje. Napořád. Vážně. Tak dlouho klevetil do slepice "poslankyně" až ta se nechala přemluvit. Roztáhla křídla a přeletěla plot za svým novým nápadníkem. Lišák Průša nelhal. Slepice byla jen jeho. Napořád. Jenže tohle Napořád trvalo jen do prvního Chlamst ! (pro slepici mimořádně nepříjemný zvuk, obzvláště když je nablízku liška, že ?)
A tak nešťastně (ba přímo tragicky) skončila slepice "poslankyně". Inu byla to opravdu blbá slepice.

Les

26. ledna 2018 v 19:07 Povídky
Les
---------------
Stařec stál na pokraji lesa a upřeně se díval na cestičku před sebou, která se klikatila mezi
travinami na pokrajích, keříky nedaleko, většími keři v povzdálí, které byly obsypány
černými trny a mizela mezi stromy, které houstly čím dál víc směrem od místa kam
dohlédl, až se slily v slitou šerou změť zamlženou oparem v dálce.
Zblízka se les nezdál strašlivý, ani hrůzný, jak o něm slýchal od útlého dětství. Ba ani
obrovitý mu nepřipadal, byť věděl, že se táhne a rozpíná daleko směrem na sever, do země
nikoho.
Zde stál u jeho okraji, u hranice, která dělila svět lidí od divoké neprostupné přírody. Ne, že
by tu poblíž žilo těch lidí příliš. Vesnice, ze které pocházel, byla jednou ze tří, o nichž věděl. Už za
jeho mládí měla sotva dvacet stavení, postupem času se vylidnila dočista, až zbyl jen
on sám. Mladí odcházeli na lepším životem na jih, staří lide...sem.
Opíraje se o hůl, vykročil pomalu po cestě hlouběji do lesa. Minul trávu, která ševelila při
každém kroku, nesrozumitelně našeptávala prastaré tajemství. Prošel mezi keři, jehož trny
po něm lačně sáhly, jako krvavá milenka a ponořil se mezi čekající stromy. Jejich kořeny
se svíjely jako hadi, vlevo i vpravo, jako neposlušné dítě narušovaly cestu a ztěžovaly
tak průchod. Cestička se stávala nezřetelnou, každým krokem více splývala s lesní vegetací.
Stařec namáhavě sípal, jak se propletl mezi liánami, vísící z korun jako zelenohnědý
závěs. Hůl mu vypadla z ruky, ale on se nezastavil, aby ji sebral. Cítil, jak ho les volá,
slyšel hlas milovaných, známých i neznámých, zoufalých žen, starců i zbloudilých dětí, kteří
tudy prošly dávno před ním.
Nohy jej už sotva nesly, stromy tak zhoustly, že téměř nebylo možné udělat další krok. Větve
všude kolem jej obklopily, vzaly dychtivě do náruče jako matka znovunalezené dítě. Ostré
jehličí rázem pronikalo jeho tělem, úponky sály krev, jež z něj prýštila. Naposledy vydechl a přestal
být člověkem.
Jeho mysl se vrátila o chvíli později! Záplava hřejivého světla, souznění, blaženost.
Cítil každičkou větvičku, list, nachové květy rostlin schovaných v samotném srdci lesa, téměř
plyšový mech na zemi - doslova živý koberec, každého tvorečka uvnitř tohoto prostoru.
Cítil nezměrnou sílu a krásu té mohutné masy.
Už neměl z lesa strach. Stal se jím.

Dlouhá noc

26. ledna 2018 v 19:04 Povídky
Dlouhá noc
Prsten skoro neslyšně cinkl, když narazil na zlatý pohár vykládaný smaragdy. Postava prudce uskočila směrem dozadu k cestičce, kterou sem přišla. Nechala prsten, který jí upadl bez povšimnutí.
Z druhé stany jeskyně, dobrých sto kroků od ní se zjevilo mohutné dračí tělo.
Měla utíkat, měla vyrazit jako o život úzkou cestou, vstříc jeskynnímu labyrintu, kterým sem přišla. Ale namísto toho zůstala stát a fascinovaně zírala na tvora, který se nezadržitelně blížil.
Pohyboval se až nečekaně elegantně. Hrubá šupinatá kůže, zcela černá, sem tam s ostrůvkem šedi. Dlouhý krk, zakončený trojklanou hlavou. Nahoře končila ostrými výběžky, u brady bylo několik jemných fousků. Dominantním prvkem byly ohnivě žluté oči. Zdály se tak hluboké a chápající. Přímo cítila jak se do ní vpíjí, jak se dračí pohled prodírá hluboko do ní, do každičkého koutku její duše, každičké myšlenky. Cítila ho v ve své hlavě, byla ho čím dál více plná.
Začalo to bolet, víc a víc, začalo to být nesnesitelné. Zoufale se snažila odtrhnout svůj pohled, ale každým okamžikem se to zhoršovalo. Ještě chvíli a ztratí své já.
S vypětím všech sil shodila s ramen plášť. Svezl se z ní dolů a zpod kapuce vyklouzl proud černých vlasů, sahajících dívce až po ramena.
Bolest zmizela. Dračí oči se překvapením zúžili a tvor nervózně přešlápl. Promluvil k ní. Slyšela ho uvnitř, vnímala jeho myšlenky, chápala co jí říká.
"Jsi krásná….", řekl a jeho hlava se přiblížila na dosah. Cítila jeho dech na své tváři. Bedlivě si ji prohlížel. Stáhl koutky dozadu, vycenil mírně zuby, vypadalo to, že se na malý okamžik usmál.
"…panna", dodal a odstoupil od ní tři kroky zpět. Jeho tělo se zachvělo, nejdřív mírně, potom víc a víc. Vypadal jako by každým okamžikem měl padnout. Nelidsky zařval, stěny jeskyně ten zvuk ještě znásobily. Dívka se otočila a zvedla ruce a zakryla si jimi hlavu. Pronikavý záblesk ji donutil zavřít oči. Světlo se odráželo od stěn jeskyně i od zlata, které tu drak shromáždil.
Když si troufla znovu podívat, viděla před sebou vysokého muže. Černý plášť mu zahaloval celé tělo. Všimla si, že má voskově černé nehty na rukou. Havraní vlasy měly barvu temné noční oblohy, jen oči…oči zářili žlutozlatě. Napůl lidské, napůl plazí.
Vykročil k ní.
"Jak se jmenuješ krásná panno ?"
"Jsem Isabella, jako moje matka. Dračí pane…nebo tě snad mám oslovovat Leondobergu ? Tvým pravým jménem ?"
Muž zalapal po dechu.
"…jak..jak si mi to řekla ? Jak to, že znáš mé pravé jméno ?" vykřikl a v hlase se mu značila zlost i strach zároveň.
"Nevím co se děje, ale nemohu jinak", zašeptal a znovu soustředil svůj pohled. Ale ve chvíli kdy dívka opětovala jeho pohled ucítil jak se mu v hlavě rozléhá palčivá bolest. Padl na zem a třásl se v přicházející agonii.
"…proč, kdo"
Dívka se usmála. Byl to zlý úsmev. V očích jí probleskl zlatý oheň.
"Osmnáct let, čekala jsem dokud se nestanu ženou, dokud nebudu dost silná se ti postavit. Jsem Isabella, moje matka se s tebou střetla…před osmnácti roky. Mladá krásná dívka, kterou sis vyhlédl, zneužil a zanechal napospas osudu."
Viděla jak se muž svíjí, jak zkouší znovu transformaci do své pravé podoby. Ale každá proměna ubírá příliš mnoho sil, není možné se okamžitě vrátit. Tenhle drak byl silný, možná by se mu to i povedlo. Ale to mu ona nedovolí. Má tu moc a ví jak mu v tom zabránit.
"Jsem Isabella, tvá dcera….a Leondobergu? Neumírej tak rychle, ještě ne…čeká nás dlouhá noc".