Les

26. ledna 2018 v 19:07 |  Povídky
Les
---------------
Stařec stál na pokraji lesa a upřeně se díval na cestičku před sebou, která se klikatila mezi
travinami na pokrajích, keříky nedaleko, většími keři v povzdálí, které byly obsypány
černými trny a mizela mezi stromy, které houstly čím dál víc směrem od místa kam
dohlédl, až se slily v slitou šerou změť zamlženou oparem v dálce.
Zblízka se les nezdál strašlivý, ani hrůzný, jak o něm slýchal od útlého dětství. Ba ani
obrovitý mu nepřipadal, byť věděl, že se táhne a rozpíná daleko směrem na sever, do země
nikoho.
Zde stál u jeho okraji, u hranice, která dělila svět lidí od divoké neprostupné přírody. Ne, že
by tu poblíž žilo těch lidí příliš. Vesnice, ze které pocházel, byla jednou ze tří, o nichž věděl. Už za
jeho mládí měla sotva dvacet stavení, postupem času se vylidnila dočista, až zbyl jen
on sám. Mladí odcházeli na lepším životem na jih, staří lide...sem.
Opíraje se o hůl, vykročil pomalu po cestě hlouběji do lesa. Minul trávu, která ševelila při
každém kroku, nesrozumitelně našeptávala prastaré tajemství. Prošel mezi keři, jehož trny
po něm lačně sáhly, jako krvavá milenka a ponořil se mezi čekající stromy. Jejich kořeny
se svíjely jako hadi, vlevo i vpravo, jako neposlušné dítě narušovaly cestu a ztěžovaly
tak průchod. Cestička se stávala nezřetelnou, každým krokem více splývala s lesní vegetací.
Stařec namáhavě sípal, jak se propletl mezi liánami, vísící z korun jako zelenohnědý
závěs. Hůl mu vypadla z ruky, ale on se nezastavil, aby ji sebral. Cítil, jak ho les volá,
slyšel hlas milovaných, známých i neznámých, zoufalých žen, starců i zbloudilých dětí, kteří
tudy prošly dávno před ním.
Nohy jej už sotva nesly, stromy tak zhoustly, že téměř nebylo možné udělat další krok. Větve
všude kolem jej obklopily, vzaly dychtivě do náruče jako matka znovunalezené dítě. Ostré
jehličí rázem pronikalo jeho tělem, úponky sály krev, jež z něj prýštila. Naposledy vydechl a přestal
být člověkem.
Jeho mysl se vrátila o chvíli později! Záplava hřejivého světla, souznění, blaženost.
Cítil každičkou větvičku, list, nachové květy rostlin schovaných v samotném srdci lesa, téměř
plyšový mech na zemi - doslova živý koberec, každého tvorečka uvnitř tohoto prostoru.
Cítil nezměrnou sílu a krásu té mohutné masy.
Už neměl z lesa strach. Stal se jím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama